Má cesta do Svaté země

 

Někdy se nám při cestování stane, že nás daná země úplně pohltí a cítíme, že nás s ní něco hlubokého velmi spojuje. Jsme tam jako doma, lidi jsou nám blízcí, atmosféra tak povědomá. Jsou to pak naše spřízněná místa, ze kterých čerpáme energii a inspiraci a kam se celý život rádi vracíme.

Někdy je to spojení hodně silné, že až zahoříme naučit se tamní jazyk a někdy se tam i na dobro přestěhovat. Něco takového se stalo i mně s Izraelí. Nejlepší na tom všem je, že na mém seznamu zemí, které jsem chtěla v životě navštívit, o ní nebyla ani zmínka a to ani v těch nejposlednějších řádcích. Takže jak a proč jsem se tam poprvé vydala?

Před lety, když jsem se vrátila po roce z Londýna, jsem chtěla uplatnit udržet si svou angličtinu. Tak jsem se vrhla do úpravy a rozesílání životopisů na pozici asistentky. Byla to ještě doba, kdy se ve mě praly dvě různé identity (jedna přirozená, druhá převzatá) a neuměla jsem se rozhodnout, jestli si chci budovat ambiciózní kariéru v korporátech, nebo se odvážně oddat své umělecké cestě. Prozatím zůstaneme u těch koroprátů. Čekal mě pohovor na pozici „asistentka projekt manažera“.

Den „D“
Měla jsem pohovor s mužem, co vypadal jako šéf mafie. S knírkem a pohledem ne moc přátelského chlapíka mi zadělal na slušnou trému. Když na to dnes vzpomínám v kontextu s tím, jak jsem ho později poznala, vždy mě to rozchechtá!;)) Představil mi projekt zaštítěný Izraelskou společností. Jednalo se o přestavbu obrovské budovy na klub, restauraci a kasino v jednom. Dnes ho v Praze známe pod jménem Sasazu.

Osudová setkání?
Jsou chvíle, kterým v životě říkám „osudové“, i když vlastně úplně nevím, jak to s tím osudem mám. Nicméně, výběrové řízení jsem vyhrála. Neměla jsem vůbec tušení, co po mě na nové pozici bude chtít. Měla jsem naprosto minimální zkušenosti a bála jsem, že zklamu, hlavně sebe. Nicméně od té doby se držím těchto slov:

„Když Ti někdo nabídne úžasnou příležitost a Ty nevíš, jestli ji zvládneš, tak řekni ano – jak ji zvládnout , se naučíš později. Ale příležitostmi nepohrdej. Jsou jako pošťák. Nikdy nechodí dvakrát s toutéž zásilkou.“

Šla jsem do toho
Z mafiána se pomalu stával šéf snů. Každé dvě hodiny mě venčil podél řeky, jelikož jsme začali oba chápat, že vyťukávání čísel do excelové tabulky pro mě nebude to pravé ořechové. On pro to měl ale neuvěřitelné pochopení. Jednou se mě zeptal, jestli si nedám čaj. To už se mi vážně stáhly půlky a čekala, že teď už se mě opravdu zbaví! Ani čaj mu neudělám! Jak jsem neschopná! Tam ovšem začalo odbourávání všech mých dosavadních očekávání a dogmat.

Život hrou
Oni – Izraelci – to mají prostě jinak. Bez ohledu na firemní hierarchii se všichni oslovují křestním jménem a na žádné velké, zybtečné formality si nehrají. Takže ani neberou jako nějakou svou osobní prohru, když nadřízený uvaří čaj podřízenému. Dostávala jsem lekce všeho druhu. Zejména v rámci obchodování, kde jsem jednání překládala a sloužila i jako takový tlumič jejich klasické vyjednávací drzosti. S odstupem času vnímám, že být svědkem stylu jejich obchodního jednání je nejlepší praxe pro vlastní podnikání, částečně i pro život sám.

Vyber si svůj životní postoj
Začala jsem se setkávat s lidmi, jaké jsem nebyla schopna zařadit k ničemu, co bych do té doby znala. Byli to živí, zdravě sebevědomí lidé, ze kterých sálal temperament a hlad po všem novém. Každé nové setkání pro ně bylo vzrušující, jako by studovali pravidla nové hry a těšili se, až si zahrají. Měli za sebou úspěšné budování obrovských firem a projektů. A přesto se mě tito, pro mě velikáni, ptali, co je můj sen, čeho bych v životě chtěla dosáhnout. Byla jsem z těch otázek úplně konsternovaná. Nikdo se mě na to do té doby neptal. A už vůbec bych to nečekala od „pana nejvyššího“ – majitele klubu.

Ach ta naše povaha česká…
Opravdu jsem váhala, jestli to není nějaký chyták a nezkouší jen mou loajálnost vůči firmě! Už jsem se chystala na monolog o své spokojenosti u firmy. Můj šéfík mě však pohledem povzbudil a tak jsem se svěřila o svém snu, mít jednou taneční studio. Byl velmi příjemně zaujatý tím, co jsem řekla a několika vřelými slovy mě v tom podpořil. Začala jsem pronikat do úplně nového druhu smýšlení o sobě a svém životě. Učila jsem se věřit si, narovnat se a stát si pevně za tím, kdo jsem a co v životě chci, snít. Brzy jsem na pozvání šéfa a jeho rodiny vycestovala na svou třítýdenní a naprosto nezapomenutelnou pouť po Izraeli.

Cesta do ne-známa
Byla to vzrušující cesta. Nevěděla jsem, co mám čekat. Po cestě z letiště mě překvapila proschlá krajina. Aby taky ne. Byl červenec a v létě se tam deště moc nedočkáte. Šéfík mě vzal na místní jednohubky, které mě dostaly, jako spousta dalších věcí. Dostali jsem asi 15 malých talířků, na každém něco jiného. Pomazánky, olivy, saláty, různé blemblem nevím z čeho;) Po všem mi chuťové pohárky poskakovaly jako dítě, co rozbalilo vánoční dárek!

Jako doma….
Uvítání rodiny bylo vřelé a pohodové. Hned se tam člověk cítil jako doma, respektive to byla jedna z instrukcí. Co se týká čaje, obslužte se sami. Když je máte u sebe na návštěvě, počítejte s tím, že si nezujou boty a vlezou vám hned do ledničky, aby se inspirovali jejím obsahem. Nenechte se vyšokovat a najděte si v tom pohodlí! Berte to jako potvrzení, že se u vás také cítí jako doma! ;-D

Jak to vidím já
Jsou to lidé energičtí, agresivní, ambiciózní, otevření, přátelští, kontaktní, někdy hrubí, drzí, velice upřímní. Cestou autobusem si povídají s řidičem, oslovují vás, i když vás neznají, smějí se na vás, na ulici vás rozhodně nepřekročí. Zamilujete si je. Muži jsou galantní a nebojí se dotýkat jeden druhého, vřele obejmout i políbit na tvář. Na takovou vřelost není čecháček moc zvyklý. A přesto vám dělá dobře a cítíte se v tom přirozeně. Alespoň já jsem to tak měla:)

Kde jsme to ztratili?
Co mě ale nejvíce inspirovalo a dodalo odvahu uchovat si to, bylo, že se navzájem chválí a motivují! V životě jsem po odučené lekci tance nedostala tolik nadšených a vřelých ohlasů! Proč se u nás tak bojíme vyjádřit své emoce?? Tak krásně by se nám žilo, kdybychom s tím šli ven a dopřáli si vzájemné ocenění! Všichni by pak možná měli více odvahy jít si za svými sny a svět by se tak stal naplněným, harmonickým místem.

Domov umělců….ach:)
Vrcholem všeho bylo, když mi můj drahý přítel ukázal, jaký prostor se zde dává místním umělcům. Každé úterý a pátek naplní dlouhou ulici Nachlat Benyamin stánky umělců všeho druhu. Není mnoho míst, kde zažijete takovou koncentraci různorodých nápadů, takovou tvůrčí atmosféru! Jestli jsem někde mohla ztratit pojem o čase, bylo to tady! Ochutnávka v krátké reportáži v Aj zde.

I mě Izrael obdarovala a odvezla jsem si odtamtud svou oděvní značku Andrea Rubin, skrze kterou jsem začala dovážet zajímavé šaty pro ženy určené zejména pro taneční parket, ke kterému mám samo sebou blízko a později začala i tvořit vlastní modely.

Semknutí
Byla jsem pozvána na smuteční setkání tragického úmrtí syna mých přátel. Setkání probíhalo u nich doma. Po dobu sedmi dní musí pozůstalá rodina zůstat ve svém domě a přátele ji navštěvují, nosí jídlo, starají se navzájem o sebe i rodinu samotnou. Prohlížejí si s nimi rodinná alba, povídají si, sdílí, jsou oporou. Zkrátka své nejbližší neponechají samotě. A i když zajisté rodina musela cítit obrovskou prázdnotu, těch sedm dní bezprostředně po ztrátě milovaného se ostatní starali o to, aby se v tom necítili sami. Ta míra sounáležitosti a účasti ve mně zanechala hluboký otisk.

Tradice ano, či ne?
Tradice tam mají opravdu silné kořeny od Šábesu počínaje. V pátek odpoledne přestane fungovat městská infrastruktura a všichni se uchylují na společnou večeři s ostatními příbuznými. Měla jsem to štěstí povečeřet u rodinného stolu s 13 členy, nicméně mi bylo řečeno, že se jedná spíše o menší rodinné seskupení;)) Člověk se neubrání pocitu, že roztříštěnost našich tradic poznamenává i to, jak intenzivně žijeme své rodinné vztahy my. A že toto je právě to, co jim, malinkatému národu, umožnilo přežít napříč dlouhou historií o tolika překážkách.

Spolupráce je baví
Myslím, že Izraelci si význam spolupráce uvědomují mnohem více, než my, tady. Baví je někoho oslovovat, vzájemně propojovat myšlenky, projekty, učit se od sebe, podporovat se a společně z kooperace těžit.

Čas jet domů?
Den před mým odjezdem mé první návštěvy v Izraeli jsem šla ještě nasát atmosféru Salsa párty v Havana klubu v Tel Avivu. V té době jsme s týmem lidí v Praze připravovali Salsový festival. Zvláštní „náhodou“ jsem se seznámila s organizátorem místního festivalu a ten mě oslovil, abych na tom nadcházejícím menším festivalu v Eilatu učila. Jednalo se o akci, která měla být ten další týden, ale já jsem pro smluvené zakázky v Praze už nemohla déle zůstat. Nevadí, zaplatili mi extra letenku a za týden jsem byla zpátky!;)) Užila jsem si neskutečný, šílený, taneční týden a vrátila se opět domů.

Život tam
Po návratu domů jsem se cítila být více mezi svými tam, než v Česku. I když jsem si vždy po svých zahraničních cestách uvědomovala, jaké mám štěstí, že jsem doma právě tady, něco mě táhlo zpět do Izraele. Tak jsem se rozhodla odstěhovat se tam a na krátkou dobu si tam život vyzkoušet. Střihla jsem si konkurz do báječného projektu Mayumana, kde jsem oslavila úspěch přijetí do druhého kola a pak si našla práci v baru na pláži.

Sáhla jsem si na slušnou dřinu, ale na to jsem byla po zkušenostech z jiných zemí zvyklá. Roznášela jsem pivo na vařícím písku a sbírala od zákazníků spropitné – svůj jediný honorář!;) Tam je však zvykem dávat 10% z ceny, takže jsem s tím vyžila celkem dobře.

Chci se pořád vracet
Fascinovala mě místa, která povídala příběhy staré tisíce let. Hltala jsem starobylou architekturu, která se mísila hned za rohem s tou moderní. Cítila jsem se jako ryba ve vodě. Takové obrazy člověk hned tak nenajde. Mohla bych psát hodiny o tom, jak mě změnili a inspirovali místní lidé a jejich tradice. O opravdu silných místech, která jsem navštívila, ať už Masada, milovaná Caesaria, Jerusalém, nebo nejdražší Yaffo – staré centrum Tel Avivu – ulicích plných krámků s uměním, starým nábytkem, měděným nádobím, kořením, falafelem………!!!! Pořád cítím chutě a vůně všeho toho nového a přitom starého….:)

Jak se z NIKDY stalo NAVŽDY!
Jak jsem řekla, sama bych si tuto destinaci nikdy nevybrala. A jsem ten nejšťastnější člověk, že si mě Svatá zem i přesto zavolala 🙂

Když ji miluješ…. 😉
Pro své izraelské přátele jsem ambasador a nadšený propagátor tohoto magického místa:) Pokud vás tedy článek nahlodal a také jste zahořeli zvědavostí se tam podívat, staňte se fanoušky mé stránky Přátelská Izrael na facebooku. Nasajete tam atmosféru i zajímavé informace, které se vám před cestou budou hodit.

Andrea

"Jsem umělkyně vděčná za všechny své dary a toužím je sdílet se světem. Miluji vytvářet krásu a radost s vámi i pro vás." Přečtěte si o mě více >> >/a<
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.